Zpátky na Lomboku

Slíbila jsem, že se vrátím, a tak se taky stalo, už jsme na Bali v Padangbai, přístavním městečku na východě ostrova, dáváme si v mém oblíbeném Warungu u paní Martiny její vegetariánskou mňamku Gado Gado a popíjíme Bintang, místní pivo plzeňského typu. Plánujeme co a jak. Zítra ráno jedeme trajektem na Lombok, tam by nás měli vyzvednout kluci, s kterými jsem se tu vloni seznámila, hlavně s tím jedním jsem byla celý rok v kontaktu. Jmenuje se Rull, jako jeden z mála „lombočanů“ žijících na východě ostrova, mluví anglicky a jako jeden z mála se zajímá o planetu.

  

Měl by nám zařídit ubytování přímo v Tanjung Luar, to je ta vesnice, kam míříme na východním pobřeží Lomboku. Malinká vesnička plná barevných dřevěných domečku, usměvavých lidí, ale také odpadu, mrtvých ryb a hlavně žraloků. Hrozně se mi nechce, vím, jak to bude těžké, ale na druhou stranu jsem dala slib a vím, že je to důležité…

Po pěti hodinách konečně připlováme do přístavu na Lomboku, je to sranda, nemůžu se s kluky spojit, protože ještě nemám indonéskou SIM kartu a z českého čísla volat nejde, takže rukama nohama vysvětluju jednomu borcovi na lodi, že potřebuju z jeho čísla zavolat „driverovi“, no nakonec jsme se pochopili, dovolali jsme se našemu „driverovi“ Ivanovi, který nám bude dělat i překladatele.

Po 2 hodinách cesty a prvním Lombok street foodu přijíždíme už za tmy do vesnice. Seznamujeme se sousedy, a jeden z borců nám ukazuje náš domov na následujících 6 týdnů. Je to malý domeček, jen hrubá omítka venku i vevnitř, vevnitř omítku střídají cihly. Místo našeho klasického záchodu máme jen díru do země a místo sprchy, kohoutek v úrovni pasu, a přitom jsem na Rulla apelovala, že alespoň záchod bychom chtěli normální. Prý se to, ale vyřeší a všechno bude, tak uvidíme.

  

Chceme jít brzo spát ráno vstáváme o půl páté, naše plány nám, ale zhatí neočekáváná návštěva. Místní šerif se na nás přijel podívat, ukazujeme mu pasy a „fakový“ doporučující dopis z univerzity o tom, že budeme v rámci studia dělat výzkum žraloků.

Náš plán je totiž chodit každé ráno na tržnici a sledovat počty zabitých žraloků, sčítat je, určovat druh, pohlaví, měřit velikost a přibližné stáří. Potřebujeme mít co nejvíc dat, abychom rybáře nachytali při něčem nelegálním. Abychom skoncovali nebo alespoň omezili obchod s žraločími ploutvemi. (Ploutve jsou posílány přededvším do Číny, do Honkongu ze žraločích ploutví vaří polévku,která je právě v Asii velmi oblíbená).

Policista je nadšený a slibuje nám svojí podporu a ochranu, už se chceme zvednout a konečně jít spát, když najednou na skútrech přifrčí 2 týpci v kožených bundičkách, jeden na hlavě „bejsku“, druhý jakousi vojenskou „kšiltku“. Rychle zjišťujeme, že je to starosta vesnice a nějaký další policista, takže vysvětlování, co jsme zač a co tu chceme začíná nanovo.

Budíme se ještě před budíkem, úplně jsem zapomněla na ranní, vlastně celodenní svolávání k modlitbám. Na Lomboku totiž převládá Islám a to sebou nese modlení minimálně pětkrát denně, první modlitby začínají už brzo ráno před svítáním, a my to dobře víme. Časem si na to, ale zvykneme, stejně jako na chladná rána, nenažrané komáry a to, že jako ženy musíme chodit v dlouhých kalhotách a se zahalenými pažemi.

Na tržnici s námi jede Ivan, náš překladatel. Jsem nervózní, ale tak nějak smířená, s tím co tam nejspíš uvidíme. Parkujeme před vchodem, ještě je tma a na tržnici se teprve probouzí nový den, z moře se vrací první malé katamarány a ženy rybářů čekají s barvenými, plastovými lavory na úlovky svých mužů.

První co po vstupu na tržnici ucítíte je silný zápach, směs rybiny, odpadků a tlejícího masa, chce se mi zvracet a nejradši bych utekla co nejdál, ale to nejde, nejsem tu kvůli sobě, ale kvůli žralokům, kvůli oceánu.

Je pondělí ráno a máme štěstí, dnes se žádná žraločí loď z oceánu nevrací, čím míň je žraloků v oceánech, tím delší dobu musí rybáři na moři být, a tím delší vzdálenost musí urazit.

Dnes je žraločí dok prázdný, ale včera tu prý bylo přes 100 žraloků a zítra se z moře vrací další lodě, takže dok na dlouho prázdný nebude, vysvětluje nám jeden stařík. Bývalý žraločí rybář. Už na moře nejezdí, měl mrtvici tak teď jen v přístavu čeká na své kamarády a pomáhá jim žraloky dostávat z lodí.

I když tu žádní žraloci nejsou, na tržnici je toho k vidění a k zamyšlení dost. Tuňáci, dospělí i mladí, některé druhy už jsou na tom populačně hodně špatně a neměli by se lovit, přesto je na tržnici najdete. Procházíme se dál a mezi korálovými rybkami, chobotnicemi, krevetami, rejnoky, barakudami,.. nacházíme box s malými žraloky. Jsou to útesoví žraloci černocípý, je jich asi 20 a měří tak 40 cm. Jsou to mláďata, miminka, stará sotva pár dnů.

  

Je to šílené, čím víc toho člověk ví, tím hůř se mu to vstřebává…

  

 Kdo si myslí, že rybáři jsou v tom tak nějak nevinně, že nevědí, že to jsou mláďata, tak se plete. Rybáři to vědí moc dobře, vědí, co loví, ale co jim připlave do sítě, to už nepustí.

 

 


14.07.2019
Tyto webové stránky využívají cookies. Setrváním na těchto webových stránkách souhlasíte s jejich využíváním. Více zjistíte zde.