Den II.

Den II.

Spala jsem dlouho, včerejšek mi dal vážně zabrat. Snídám malé banánky a paishon fruit. Ne kafe nemám, nemám si kde uvařit vodu. Je, ale stejně takové vedro, že jen po oloupání a nakrájení banánů jsem mokrá jako po sprše, takže na kafe nemám ani chuť. Po snídani vyrážím do města, koupit vše potřebné - rukavice, pytle na odpadky, psí granule a pár litrů vody, přesněji 10 litrů, to mi snad bude na 2 dny stačit. 

Po nakrmení psí smečky se vydávám na pláž. Začínám uklízet a mám větší depresi než předtím. Odpadků je tolik, že bych potřebovala celý kamion a ne jen pár pytlů. K mému překvapení přichází skupina dětí 5 - 11 let a s nimi jeden 18letý frajer, který by si mě chtěl prý vzít za manželku. Rukama nohama jim vysvětluji co že to vlastně dělám, angličtina tady moc nefunguje, ale po chvilce začínají sbírat semnou, berou to jako hru a jde jim to, asi za hodinu máme nasbíráno 10 pytlů odpadků a mě akorát štve, že jsem si těch pytlů nevzala víc a taky to, že jsem si nevzala pytle z domu, ty jejich místní nejsou ani tak velké a ani tak pevné, jak by bylo potřeba.

 

Co teď vlastně s nasbíraným odpadem? „Co by. Vytáhneme ho nahoru ke kolejím a tam je spálíme.“ Vysvětlí mi rukama, nohama a lámanou angličtinou nejstarší sběrač. No jo horší zlo přebijeme tím menším zlem, pomyslím si, ale co jiného s tím, když do slumu pro odpad žádní ‚popeláři‘ nepřijedou.  

No nic rozdám pár sušenek a nálepek a pokračuji ve své cestě dál. Chvíli jdu po kolejích a nakonec projdu mezi dřevěnými domky na pláž.

Pohled jako z katalogu cestovní kanceláře, zlatavá pláž, palmy jo a jako bonus odpadky. Žádná fotka nemůže vystihnout tu atmosféru, tu hroznou tíseň kterou pociťuji, když se procházím po pláži. Oceán mi šplouchá do nohou a vyplavuje nové a nové kusy sáčků, lahví, a jiných odpadků. Pokračuji v cestě, občas propadám zármutku. Sedám si na písek a brečím při představě, co všechno tyhle plastové nástrahy způsobí v oceánu... Není to fér.

Po chvíli na mě zavolá nějaký ‚místňák‘, pro změnu anglicky (mnoho lidí ve slumu anglicky neumí). Začneme se tedy bavit co tu vlastně dělám a že jsem ‚from Czech Republic‘ a on mi povídá o ženě, která sem po Tsunami přijela pomoci a to právě jejich vesničce.

Ptala jsem se ho, co to obrovské množství odpadků, že je to vážně hrozné. S povzedechem mi pověděl, že tu prý žije 30 let a odpadky tu jsou jen několik let dřív tu žádné odpadky prý nebyly. Ptám se ho, jestli to sem vyhazují oni, skoro se na mě rozzlobil, že rozhodně ne, že nechtějí a ani nemůžou, mají prý číslo na někoho z vlády a kdyby to někdo udělal, prostě ho napráskají. Všechny plasty přichází z oceánu a z řeky, která ústí do oceánu jen několik kilometrů odsud. Moc mu nevěřím a tak mi nabízí, že mi ukáže jejich vesničku. K mému překvapení tam není příliš špíny, občas se na zemi něco povaluje, ale není to nic hrozného.

Nakonec mě zavede do místní školy. Je to malá kamená budova, která má dvě místnosti asi 4x5 metrů. Denně se zde učí 25–30 dětí. Školu prý po Tsunami postavila jedna Angličanka se svým manželem. Jelikož jemu Tsunami vzala dům, bydlí ve škole. Každý den uklízí svou postel ze třídy tak, aby se děti mohli učit. Hrdě mi ukazuje vše a k tomu mi ještě dává čerstvý kokos, aniž by za něj cokoli očekával, což na Sri Lance opravdu není běžné.

  

Konečně už chápu, proč má na krku klíč. Je to klíč od školy, kterou hlídá jako opravdový školník. Směje se když mu říkám, že je jako ‚schoolman‘ protože se slůvkem janitor bych asi neuspěla. Každopádně odcházím se slibem, že se vrátím.

 

 

Tyto webové stránky využívají cookies. Setrváním na těchto webových stránkách souhlasíte s jejich využíváním. Více zjistíte zde.