Protect our sharks - Save our planet I.

Ani nevím kde začít, všechno se to seběhlo tak rychle. Pořád vlastně úplně nechápu, co jsem viděla. Kdybych neměla fotky asi bych si myslela, že to byla jen noční můra.

Asi nebudu schopná popsat to všechno, co se ve mně odehrávalo, když jsem stála na rybí tržnici a všude kolem mě ležela mrtvá těla žraloků. Fotky jsou fajn, ale ani ty nedokáží zachytit atmosféru toho šíleného místa, fotka je jen fotka. Kopie reality, zvěčněná setina vteřiny, ale realita je někde jinde. Odnesla jsem si ji s sebou ve vzpomínkách. Ještě pořád cítím hořký pach krve mísící se s pachem tlejících těl a zkažených zbytků odpadků. Ještě pořád když zavřu oči vidím je před sebou, prázdné oči stovky žraloků.

Cesta na rybí tržnici v Tanjung Luar nebyla úplně jednoduchá, jako by něco nechtělo, abychom to viděli. Trajekt na Lombok měl 2 hodiny zpoždění. V přístavu se nedal pronajmout skútr a skoro nikdo nemluvil anglicky. Nakonec jsme se, ale s jedním Španělem dostali do Kuty. Turistického místa na jihu ostrova. Tam jsme asi po půl hodině našli půjčovnu skútrů a dokoncese nám povedlo usmlouvalt lepší cenu. Natankovali jsme benzín z lahví od Absolut vodky  a hladoví a unavení jsme vyjeli na cestu do našeho hostelu. Cesta měla trvat hodinu a půl, ale trvala snad 3 hodiny. Zradila nás GPSka a nemohli jsme najít vesnici s naším ubytkem. Jeli jsme totiž na jihovýchodní cíp ostrova, místa, které není tak turistické. Vlastně není turistické vůbec, všechny místní, co potkáváme na nás koukají, smějou se, mávají.  Mezitím se setmělo, ptát se místních na cestu nemělo absolutně smysl, protože prostě nemluví anglicky, asi po hodině bloudění jsme se rozhodli, že se musíme někde najíst, s prázdným žaludkem je člověk akorát nervní, kor já. Když mám hlad tak jsem horší než chlap.

Zastavili jsme v jednom warungu, místní restauraci, takovém bufetu kde Vám za pár drobných, připraví místní pokrmy. Vysvětlit, že jsem vegetarián a nechci maso byla fakt lahůdka, ale povedlo se a za chvíli jsme si pochutnávali na smažené rýži s místní variantou špenátu. S plným žaludkem jde všechno lépe a my konečně našli správnou cestu do naší vesnice. Ubytovali jsme se a okamžitě šli spát. Ráno vstáváme ve 3:30.

Rybí tržnice byla vzdálená asi 40 minut cesty na skútru. Je to asi 20 km, ale místní cesty jsou opravdu šílené. Úplně by se asi nevyplatilo příliš spěchat, kor ve tmě člověk jednoduše přehlédne dvoumetrovou díru. Naše cesta trvala přes 2 hodiny, opět nás zradila GPSka a „pomoc“ místňáků nás dovedla na úplně jiné místo. Nakonec jsme, ale vesnici Tanjung Luar našli. 

     

Nejdříve to vypadalo neškodně. Malé, pestrobarevné domečky na pláži stejně barevné jako jejich loďky. Okraj vesnice také nebyl tak špinavý, jen něco málo odpadků. Po pláži jsme se tedy vydali směrem k rybí tržnici, čím blíž jsme byli tím to bylo horší. Odpadků na pláži bylo čím dál víc. Dokonce se před námi objevila malá holčička s kbelíkem odpadků a prostě jen tak, ho vysypala na pláž a ještě nám zamávala. Místním chybí osvěta, nikdo z nich neví co odpadky způsobují, co dělají v oceánu. Spláchnou je do moře a mají klid.

Smrad rybiny a odpadků byl stále silnější až jsme nakonec na tržnici dorazili. Ze začátku všechno vypadalo jako na běžné rybí tržnici. Velké množství tuňáků, sardinek, makrel, ale i korálových rybiček, krabů, langust, krevet, chobotnic. Sem tam nějaký rejnok. Tím, že se potápím je to pro mě vážně těžké. Dřív jsem ryby jedla, milovala jsem je, ale teď? Ryba je kámoš, a ne žrádlo a to doslova. Nikdo si neuvědomuje, jak jsou například tuňáci nádherní, jak se jejich stříbřité šupiny lesknou v oceánu, kam patří, ne sem na tržnici. Ale respektuji to, není to pro mě lehké, ale pokud ryby loví na jídlo nemám s tím problém.

Dlouho to vypadalo, že nic horšího, než pár rejnoků neuvidíme, proplétali jsme se rozlehlou tržnicí a jako by mé nohy věděly kam jít. Netrvalo dlouho a uviděla jsem to. Dva muže nesoucí obrovské mrtvé tělo, hned jsem věděla o co jde. Tento pohled jsem viděla tolikrát, na fotkách ve filmu Blue. Teď to,ale nebyly jenom fotky, byla to realita. Srdce mi začalo bušit jako o závod, plíce se mi stáhli a začala jsem se klepat. Sledovala jsem muže a ty mě zavedli na to nejhorší místo na kterém jsem kdy byla, mrtvé tělo pohodili na dlažbu vedle několika dalších těl. Nemohla jsem tam zůstat, rozběhla jsem se pryč, do postranní uličky, tam jsem se svezla na zem a jenom brečela. Proč se něco takového děje?

Pro spoustu lidí jsou žraloci symbolem obrovského nebezpečí. Jsou to přeci krvelačné bestie, jak v legendárním filmu Čelisti ukazuje režisér Spielberg, film byl natočen na motivu knihy White Shark od Petera Benchleyho. Ten byl z reakcí na film  tak nešťastný, že zbytek života strávil ochrnanou žraloků.

Žraloci jsou sice pro člověka nebezpeční, ale z celkových 500 druhů žraloků je to jen 5 druhů. Za rok žralok zabije průměrně 5 lidi, a to většinou omylem. Počet žraloků kolik jich lidé za rok zabijí je však úplně někde jinde.. 

Polévka ze žraločích ploutví

V dnešní době nejsou žraloci masakrování ze strachu, hrají zde roli peníze. Ostatně jako ve všem. Ze žraločích ploutví se dělá polévka. Je oblíbená především Asii, je podávaná třeba na svatbách tak, aby se rodiny předvedli, jak jsou movití. Asiaté také věří, že konzumace této polévky je výživné, opak je, ale pravdou. Žraločí maso obsahuje největší množství rtuti ze všech ryb. Navíc ploutve obsahují pouze popel, vodu a bílkoviny, které jsou, ale pro člověka špatně stravitelné. Konzumace této polévky tedy není blahodárná, naopak pro člověka nebezpečná.

  

Pro mě jsou žraloci jedním z nejnádhernějších zvířat, které jsem měla možnost vidět. Nikdy nezapomenu ten pohled, když jsem žraloka viděla poprvé, jak si majestátně plul oceánem. Nebo když jsem měla možnost plavat jen pár centimetrů od velrybího žraloka, byli to ty nejšťastnější chvíle.

  

Teď jsem, ale tady a kolem mě leží stovka mrtvých těl. Z prvotního šoku jsem se dostala jen sílou vůle, pokud chci žralokům pomoct, není čas tady bulet. Zamáčkla jsem slzy a vrátila se na místo činu. Pozorovala jsem muže, jak žraloky vyhází z lodě do moře. Odtud je malý kluci táhnou na pláž. Tam už čekají nosiči, kteří do žraloka zabodnou velký hák, hodí ho na bambusovou tyč a odnáší na žraločí jatka.

O tom kam jedu jsem mluvila se spoustou lidí a někteří pochybovali, snad nechtěli věřit, že se na Lomboku něco takového děje i já doufala, že tomu tak není, ale realita je jiná. Ani ve snu by mě však nenapadlo, že na tržnici uvidím tak obrovské množství zabitých žraloků. Snažím se s rybáři mluvit, ale bez šance, nikdo z nich nemluví anglicky. Snažím se zjistit alespoň základní informace. Jak často loví a jestli je počet zabitých žraloků pokaždé stejný. Jeden mladík mi pomocí Google překladače ukazuje, že se loví „jenom“ 4x týdně a prý někdy to je třeba jen pár kusů. Snažím se mu vysvětlit, že je to ilegální, ale on jenom kroutí hlavou.

Mezi mrtvými jsou i čtyři kladivouni. Když jsem byla v Egyptě v lokalitě kde kladivouni žijí, neviděla jsem ani jednoho. Je to vlastně poprvé co tyto nádherné paryby vidím. Leží mi u nohou jako kus hadru, přitom jsem to, ale já kdo by měl před ním ležet, jsem to já kdo by měl mít před tímto tvorem respekt.

Pomocí Google překladače mi týpek ukazuje, že jsou kladivouni v pohodě, teda nemohou je vyvážet do zahraničí, ale pro lokální trh je lovit mohou. Paráda, i když vlastně alespoň malý náznak regulace. Ptám se jak je loví a jak je zabijí tak prý na lano ne do sítí, ale jak je potom zabijí to se nedozvídám, možná je jen vytáhnou a nechají umřít na palubě lodi nebo je zabijí úderem do hlavy?

   

Co když žraloky vyhubíme?

Nejde jenom o žraloky, ale o celý ekosystém. Bez žraloků nebude nic. Žraloci jsou takové čističky oceánů. Redukují počty některých ryb, které ve velkém požírají plankton. Když vybijeme žraloky, narušíme potravní řetězec. Což ve finále znamená, že se zničí plankton, který produkuje kolem 60% celkového kyslíku! Důsledek ztráty žraloků, ztráty planktonu a ztráty tak velkého množství kyslíku si domyslete sami.

Rozhodně to tady pro nás nekončí, zítra se chceme na tržnici vydat znovu. Uděláme, co bude možné, abych tohle masakrování zastavila. Nejjednodušší mi, ale přijde zapálit jim všechny žraločí lodě.

This site uses cookies. By staying on this website you agree to their use. Found out more here.