Protect our sharks - Save our planet II.

Ráno jsme se zase vypravili na tržnici, chtěli jsme vidět, jak to bude vypadat. Kolik žraloků tam bude. Včera jsme potkali Adula, místňáka, který mluví anglicky! Ne moc dobře, ale lepší než nic. Slíbil nám, že nás doprovodí nás tam doprovodí. Jestli se chceme opravdu něco dozvědět potřebujeme někoho kdo bude překládat. Google translate je taky řešení, ale jen do určité míry.

Našeho milého Adula jsme z postele vytáhli před sedmou a chudák vypadal jako by celou noc propařil, přitom lidé na Lomboku skoro nepijí, vlastně vůbec, víra jim to zakazuje.

Hodil do sebe kus sladkého tempehu a frčeli jsme směr tržnice. Na ten zápach si asi nikdy nezvyknu. Rybina, krev, odpadky, je to hrozné místo. Měli jsme, ale štěstí, dneska na tržnici žádní žraloci opravdu nejsou. Pouze jeden rybář přinesl 3 malé žraloky, ještě mláďata.. ale proti tomu masakru co tu byl včera je to vlastně jako nic. Co mi, ale opravdu vyrazilo dech byl obrovský mečoun, který měřil přes 2 metry a taky velký počet zabitých murén. Oni taky sežerou všechno.

   

"Třešničkou na dortu" byla mrtvá, v koutě pohozená želva. Tohle nemá s obživou nic společného. Rybáři nemají kousku úcty. Uvidíme jaké to bude zítra s Adulem se domlouváme, že dnešní noc budeme spát u něj doma. Tak budeme blíž místním a nebudeme muset znovu absolvovat tu hroznou cestu, necestu brzo ráno.

Po návštěvě rybí tržnice si dáváme Lombok coffee, což jsou asi 3 lžičky kávy a snad 7 lžiček cukru. Něco jako náš turek, ale opravdu hodně sladká varianta. Adul mi ukazuje nějaké články a místní ‚studie ‘zabývající se lovem žraloků. Jedna taková studie je o tom, co si místní myslí o lovu žraloků. Výzkum o ničem. Dotazníky rozdali mezi 30 respondentů a místní samozřejmě nechtějí přestat lovit. Proč taky? Za jednoho žraloka si v průměru vydělají 8 000 000 IDR což je nějakých 12 000 Kč.

Rozhodujeme se co dál. Zkusíme zajet na policejní stanici, to, co na rybí tržnici dělají je ilegální tak proč nikdo nezakročí. U policistů jsme moc nepochodili.  Byli jsme pouze jako atrakce, sešla se snad celá stanice a hlasitě nad námi diskutovali. Prý nic neudělají, není to v jejich kompetenci, rybáři vlastně nedělají nic špatného. Nelegální by to bylo, kdyby žralokům odřezávali ploutve na lodích a hned poté je házeli do moře, tím, že žraloka přivezou na pevninu celého, je to v pořádku. Máme to zkusit u ‚Head of the village‘.

Když přijedeme na místní úřad, nikdo tam není. Jen dva chlápci venku odpočívají na bambusové pohovce. Jedeme tedy zpět na tržnici, je tam kancelář a tam by měl být někdo s kým se dá mluvit. Vlastně nevím kdo, ale musíme zkusit všechno. Čekáme přes hodinu, než si na nás konečně někdo udělá čas. Z kanceláře se na nás přitom smějí 3 chlápci, v pohodičce si pokuřují a nevypadají příliš zaneprázdněně. Náš překladatel mezitím odjel, musel zpátky do práce, prý, ale někdo z chlápků anglicky trochu umí, tak uvidíme.

Abychom zahnali nudu zkoumáme plakáty, které jim visí na chodbě. Na jednom jsou různé druhy žraloků a jiných paryb. Na druhém informace o tom, kolik typů žraloků je chráněných, kolik zranitelných, o kolika druzích nám chybí údaje k tomu, abychom k nim mohli zařadit stupeň ohrožení. Jediné, co mi z těch údajů vyplívá, že by se neměli lovit žádné druhy. Jak můžeme lovit tvory u nichž ani nevíme přesný počet?

Konečně se nám začal místní šéfík věnovat, jeho angličtina byla opravdu žalostná, ale lepší než nic. Opět jsme použili našeho starého známého google překladače. Ptala jsem se ho jak je možné, že se loví tolik žraloků, když je to ilegální. Začal mi vysvětlovat že ilegální je lov pouze dvou druhů žraloků a to velrybího žraloka a  pilouna mnohozubého.Ti jsou na listině ohrožených druhů, ale o ostatních chybí záznamy, studie. Tudíž nemůžeme popřít ani vyvrátit, zda jsou ohrožení nebo ne. Nakonec mě, ale officer překvapil svou vstřícností. Tak nějak souhlasil, že to, co se děje není dobré, ale dokud chybí vědecké studie, vláda nezakročí, a tak se nedá nic dělat.

Žralok velrybí

Piloun mnohozubý

Nechápu to, je tu tolik organizací, společností, které se snaží naší planetu chránit. Proč nikdo nedá dohromady prostředky na výzkum? Tady totiž nejde jenom o žraloky, jde o nás všechny.

Možná i proto, že se mě už chtěl zbavit a mé otázky stále nekončili, dostala jsem kontakt na Nayu paní z  Wildlife Conservation Society, což je organizace bojující za ochranu přírody a to nejen v Indonésii. Hned jsem ji volala, ale ona byla zrovna na moři, je to totiž WCS bioložka, domlouváme se, že mi zavolá druhý den ráno až bude zpátky na pevnině.

Bylo asi 12, měli jsme hlad a byli jsme totálně bez nálady. Už jsme směřovali zpátky na náš hostel, ale ještě mě napadlo, že bychom se mohli zkusit zastavit v místní škole, mám ještě pár omalovánek, které je škoda nevyužít. Jen jsme vstoupili na školní dvůr už se k nám sbíhaly děti. Nadšeně pokřikovaly a každý se chtěl alespoň dotknout, naší oproti nim bledé kůži. Bylo to vtipné všichni nás nadšeně vítali, ale absolutně nikdo nemluvil anglicky, ani pan ředitel. Jen jedna mladinká učitelka mluvila anglicky alespoň trochu. Vysvětlila jsem ji, co děláme a proč jsme tady. Moc se jim to líbilo a domluvili jsme se hned na druhý den. V 9 ráno se u nich zastavíme a vymyslíme nějakou aktivitu pro děti.

Po návštěvě školy jsme už frčeli do našeho hostelu, byly už 2 hodiny odpoledne a my si konečně vychutnávali naší snídani, tlustý banánový lívanec s melounem. Bylo to hrozně milé, přišel za námi majitel homestaye s jeho kamarády vyptávali se jaké to bylo na tržnici. Bavili jsme se nejen o lokálních problémech, ale i o tom co jsme dělali na Sri Lance a oni nám začali děkovat, nejen za to, co děláme pro jejich zemi, ale hlavně za inspiraci. Sami se totiž snaží pomáhat a někdy to není jednoduché, (to vím až moc dobře), takže je skvělé, že našim zápalem můžeme jiné lidi inspirovat.

Večer byl fajn přesunuli jsme se zpátky do vesnice Tanjung Luar, dnes totiž spíme u Adula. Bude to daleko praktičtější a budeme mít víc času se s ním poznat. Seděli jsme na dlažbě  před Adulovým domem, nemají totiž žádné židle ani stůl.  Jako vetřelci jsme pili pivo z hrnečků a lahve schovaly do tašky, abychom nedráždili místní. Je to vtipné, všichni bez problémů kouří těžké cigarety, dokonce i učitelé ve škole, ale pivo jako by byl jed. Během večera se na nás přišli podívat snad všichni Adulovi kamarádi, strýčci, sousedi a každý z nich přinesl něco dobrého, malé banány, pečené brambory, grilovaný tempech s chilli, místní brambůrky, sezamové kuličky plněné sladkými brambory nebo třeba kousky banánů balené v listovém těstíčku. To jídlo mi bude chybět…

 

Byli jsme taková místní atrakce, ale nebylo to nepříjemné, místní ženy obdivovaly mou ‚krásu‘, nebo spíš obdivovaly můj orlí frňák, prý by chtěly taky takový. Lidé v Indonésii mají totiž nosy takové spláclé afroamerické, ale o kráse mého nosu bychom mohli dlouze diskutovat. Co bylo, ale vážně fajn, že přišel Abdulův synovec. Je to umělec, fotí, dělá videa a také pracuje v jednom ateliéru kde se věnují trash artu. Bylo skvělé potkat někdo kdo na tomhle prokletém místě snaží dělat něco dobrého. Příliš dlouho neponocujeme.Ráno nás čeká další náročný den.

 

Tyto webové stránky využívají cookies. Setrváním na těchto webových stránkách souhlasíte s jejich využíváním. Found out more zde.