Den IV. - Den kdy se nám povedlo něco změnit

Den IV.

Krok po krůčku k lepší planetě.

Čtvrtek 14. června 2018 bude dnem na který nikdy nezapomenu. Něco opravdu reálného se nám povedlo, něco co alespoň trochu změnilo svět k lepšímu. Kdo pochyboval jestli Be Sea opravdu pomáhá tak teď můžu s určitostí říci, že ano.

Jestli si vzpomínáte v úterý jsem psala o vesničce na pláži, o její znovu postavené škole po Tsunami a chlápkovi, Calinovi díky, kterému to všechno začalo, tak si určitě pamatujete, že jsem mu slíbila, že se vrátím. Svůj slib jsem dodržela, ostatním dobrovolníkům jsem převyprávěla jeho příběh, ukázala jim fotky a pověděla svůj plán. Mohli bychom tam jít, uklidit pláž, třeba se nějaký místní přidají. No a hlavně pracovat s dětmi z místní školy, udělat takovou jednoduchou obrázkovou prezentaci, jejich angličtina totiž není tak dobrá, ale prostě polopatě jim vysvětlit o co nám jde a proč by nám měli pomoci

Ostatní souhlasili, asi měli pocit, že by konečně dělali taky něco co má opravdový smysl, protože co jsem tak pochopila těch 14 dní co tu jsou  nedělali prakticky nic.

Domluvili jsme se tedy, že se čtvrtečního programu, který pro nás organizace připravila nezúčastníme. Abyste věděli o co šlo tak, o to, že bychom jeli hodinu a půl na dvou hodinovou přednášku o n(i)ěčem.

Ve středu večer měl přijít náš ‚leader‘ a my byli rozhodnuti, že mu o našem záměru povíme. On, ale nepřišel. Svůj plán jsme mu tedy sdělili telefonicky a on místo toho, aby podpořil něco reálného, něco co opravdu pomůže  místním,  tak řekl, že se už přednáška nedá zrušit. Načež 4 lidi ze 7 cuklo s tím, že na přednášku půjdou. Jediné holky z Německa z kterých jsem od začátku cítila skutečnou touhu pomáhat zůstali při mně.

No nakonec to bylo všechno jinak, asi půl hodiny předtím než měli ostatní odcházet na autobus ‚leader’ zavolal a řekl, že se přednáška zrušila. Myslela jsem, že zrušit nejde, tak jak nám tvrdil. Nevím co se stalo, ale ostatní neprotestovali a rozhodli se jít s námi.

Vyzbrojeni pytli na odpadky jsme tedy vyrazili, nebylo to, ale tak jednoduché, minule jsem do vesnice přišla po pláži, ale vzdálenost od vesnice byla asi 6 km a pochybuji, že by ostatní přistoupili na variantu do vesnice dojít. Naštěstí jsem měla na ‚školníka‘ číslo, zavolala jsem mu a on tuk tuk driverovi popsal cestu.

ranní hygiena

Nakonec jsme opravdu dorazili do vesnice. ‚Školník‘ jménem Calin už nás čekal. Ukázal ostatním školu a pověděl nám, že děti tu ještě nejsou. Šli jsme tedy uklízet sami, bylo to skvělé jako jeden muž jsme se prali se odpadky a metr po metru jsme pláž probouzeli znovu k životu. Netrvalo dlouho a přidali se k nám i někteří místní a dokonce i jeden borec z Nového Zélandu, který bydlel v hotelu nedaleko.

Tak polovina pláže vypadala brzy skoro jako nová, skoro píši protože se nikdo nestaral o mikroplasty, malé kousky plastíků, které nebyli na první pohled vidět, ale kterých tu byly snad tisíce. Nasbírala jsem jich lahvičku a zabralo mi to skoro 2 hodiny, oceánu jsem tak malým množstvím asi moc nepomohla, ale měli jsme pomůcku k naší přednášce pro místní děti. Spolu s ‚kyticí’ brček a kousky spálených plastů, aby pochopili, že plast nikdy nezmizí.

Po malé svačině jsme vyrazili pro děti, ty už na nás čekaly ve třídě spolu se starostou. S přednáškou nám pomohl dokonce i místní učitel angličtiny. Pomocí obrázků a videí jsme jim vysvětlili o c nám jde a proč je důležité, aby svou pláž chránily. No a není nic lepšího než si teorii vyzkoušet přímo v praxi.

 

Vzali jsme tedy děti na pláž, pomáhali jsme jim a vysvětlovali, že klacky, kokosy a jiné organické zbytky by měli na pláži zůstat. Společně jsme tak uklidili celou  pláž. Nasbírané pytle odnosili k cestě kde pro ně přijedou místní ‚popeláři‘.

Nejlepší na tom všem, ale je, že zamnou přišel ‚starosta’a pověděl mi, že volal s někým z vlády, že prý už nějakou dobu mluví o tom, že by dostávali nějaké malé peníze, které by použili jako kapesné pro děti, které by pláže uklízely. Prý to, ale všechno trvá moc dlouho, ale tím, že jsme tam dnes byli a pláž společně s dětmi uklidili a ještě jim udělali přednášku, měl by se celý proces hodně urychlit.

  

Potom ještě starosta volal s Danou, Angličankou, která místní škole pomáhá a celou ji se svou organizací postavila. Povídal ji o tom co jsme dnes udělali. Byla nadšená, prý se to jí za 20 let nepovedlo, aby šli a pláž prostě uklidili, no mě to tak složité nepřipadalo, každopádně by z toho mohla koukat nějaká ta mezinárodní spolupráce.

Samozřejmě uvidíme jestli dnešní snaha bude mít trvalý efekt, ale určitě jsme ve vesnici nebyli naposledy, každý týden se budeme vracet a pomáhat.

Nakonec se mi s Cavinem povedlo domluvit, že by nám pomohl i v dalších lokalitách, třeba krásná plážička kousek od našeho EP house je v šíleném stavu, uklízela jsem tam s místními dětmi v úterý. Do moře zde ústí řeka, která s sebou přináší právě obrovské množství odpadu. Problém je, ale v tom, že zde bydlí Ti nejchudší, kteří anglicky umí jen pár slov, proto by nám Cavinova pomoc jako ‚překladatele’ a takové spojky s místními velice pomohla!  

Takže co plyne z dnešního dne:

1. Je potřeba pomáhat přímo tam kde je problém největší.

2. Stačí být chotný pomáhat a spojit se s těmi správnými lidmi, potom je možnost opravdu změnit svět k lepšímu.

3. K tomu, abych opravdu pomáhala nepotřebuji žádnou organizaci. Stačí poslouchat své srdce a snažit se dělat to nejlepší.