PROJEKT IT'S OUR BEACH

PROJECT IT’S OUR BEACH

Přijde mi to jako včera když jsem přidávala poslední článek o našich aktivitách na Sri Lance, ale vlastně už uplynula celkem dlouhá doba od posledního psaní. Omlouvám se, ale nebyl prostě čas. Pár dnů jsem si vyhradila na cestování po Sri Lance což mi vzalo čas i energii navíc mě to inspirovalo k dalšímu článku týkajícího se Národních parků. O tom, ale později. Také jsme pár dnů strávili v psí nemocnici a útulku WECare zároveň, o tom také dávám dohromady jeden článek. No a zbývající dny jsme makali na 100% abychom dodělali náš projekt.

Jak jsem psala na začátku, naše nejmenovaná organizace, s kterou jsme na Sri Lanku přijeli neodváděla dobrou práci a tak jsem se ji po týdnu rozhodla opustit. Ostatním jsem ukázala vesnici a celou oblast kde je za potřebí reálné pomoci. ,Dvě holky z Německa, jedna slečna z Holandska a jedna ze Španělska se rozhodli jít do toho semnou a opravdu dělat to kvůli čemu jsme přijely, pomáhat.

Je mi jasné že spoustě lidem naše počínání nebude přidat jako nic extra, ale na naší obhajobu. Měly jsme pouze 14 dní, bez přípravy, bez peněz, bez znalostí. I tak jsme se pokusily vytvořit model, který by se snad mohl být funkční a pokud ano, nebyl by problém ho implementovat i do jiných oblastí a docílit tak čistých pláží, a hlavně čistějších oceánů.

Takže o co jsme se to vlastně snažili?

Začalo to všechno diskuzí s místními chlapíky Udayou a Collinem. Collin je ten, kterého jsem potkala na pláži a ukázal mi celou vesnici. Čím lépe ho znám tím víc ho mám v oblibě. Je to člověk s velkým srdcem. Nesobecký, obětavý, pracovitý a překvapivě dost inteligentní. Udaya je takový ‚boss’v jejich vesnici, je to také rybář, ale já bych řekla, že prodává trávu nebo něco podobného. Místní z něho mají opravdový respekt a přeci jenom rybáři zde nemají moc peněz, to Udaya taky ne, ale pořád si žije lépe než většina ostatních.

Udaya má ženu, je hluchoněmá, ale o to větší má srdce. Po celou dobu co jsme v jejich vesnici pracovali se o nás starala. Vařila nám dvakrát denně teplé jídlo, připravovala zázvorový nebo černý čaj a celkově na nás dávala pozor.

Teď k věci, hlavní nedostatky vesnice (ale vlastně celé Sri Lanky) co se environmentálních problémů týče:

1. Nevzdělanost místních o problémech plastového znečištění a vůbec neznalost nakládání s odpadky.

2. Nedůraz v eliminaci vyhazování odpadu na pláž.

(Místní si uklidí doma a igelitový pytlík plný odpadků vyhodí na pláž, sice všichni tvrdí, že to zrovna ONI nedělají, ale není to pravda).

3. Nedostatek odpadkových košů a popelnic.

(Odpadkové koše, respektive malé popelnice, zde stojí 2000 rupies, což je necelých 300 Kč, směšná cena, že? Ale pro místní je to celkem hodně peněz, tak pro představu místní street food – rice and curry stojí 100-200 rupies, necelých 20 Kč).

Náš plán tedy byl:

Pokusit se vzdělat místní.

Malou prezentaci pro místní děti už jsme udělali, ale to rozhodně nebylo dostačující. Jelikož v dětech vidíme naději, zaměřili jsme se právě na ně. Několikrát jsme s nimi opakovali úklid pláže. Jejich třídu jsme vymalovali a to do mořské tématiky. Nad tabulí jim bude napořád ‚viset’ nápis: „Protect our home.“

PŘED PO

Dále jsme pro ty nejmenší připravili omalovánky. Ve volných chvilkách tedy hlavně brzo ráno a pozdě večer jsem pro děti tvořila ‚omalovánkový‘ příběh. Je to krátká story o tom jak je vše špinavé, znečištěné. Nejen pláže, ale i oceán. Když, ale děti budou pláže uklízet. Všechno bude jako dřív. Mohlo by to mít i malý vliv na jejich rodiče, když se podívají, co to ta jejich ratolest čmárá a projdou si celý příběh, třeba pochopí, o co jde a jaká je vážnost situace.

Co se týká vzdělávání dospělých, není to tak jednoduché, sami bychom na to nestačily. První problém je, že nemluví anglicky, tudíž potřebujeme někoho, kdo jim bude překládat. Druhý, větší problém je ten, že místní nemají respekt. Pouze před opravdovou autoritou, tou je v pro ně kněz. Přes Udayu jsme se tedy s místním otcem sešli, ukázali mu, co děláme a co od místních potřebujeme. Byl nadšený a přednášku jsme udělali společně. Jednu pro místní obyvatele obecně a jednu krátkou přednášku pro rybáře.

Co bylo ještě důležitější, po přednášce jsme šli společně na pláž a pláž uklidili. Bylo skvělé pozorovat, jak jsou Ti co byli na přednášce hrdí a pokřikují na ostatní místní, že nemůžou vyhazovat odpadky na pláže a už vůbec je pálit.

Dalším krokem bylo eliminovat vyhazování odpadků na pláž a celkově upozornit na nutnost se o svou pláž starat.

Nechali jsme tedy vytvořit cedule u jednoho starého pána, místního ‚kaligrafa‘. Domluvili jsme velikost i nápisy. Ty jsme chtěli ve dvou jazykových mutacích, větší nápis v sinhálštině, místním jazyce a jako doplňkový nápis v angličtině, varianta 1: Keep your beach clean. Varianta 2: No plastics – No pollution.

Říkali jsme si jak to bude super, 10 cedulí by mělo být dle dohody hotových za 3 dny. My tak ušetříme čas a ještě dáme tomu roztomilému starci možnost vydělat si nějaké peníze. No samozřejmě za 3 dny cedule nebyly hotové ani z půlky a stařec už tak roztomilý nebyl. Pracoval pomalu a nedržel se zadání, některé cedule byly malé, na některých byly napsané obě varianty textu no a hlavně, mistr kaligraf nestíhal. 3 lidi tedy museli jít a celý den mu pomáhat a ještě se rozčiloval když jsme měli připomínky k jeho špatně odvedené práci. No nakonec se to povedlo a cedule jsme rozmístili po celé pláži.

Nedostatek odpadkových košů se dal vyřešit nejjednodušeji. Prostě jsme je nakoupili.

Chlapi do nich vyvrtali díry, abychom je mohli připevnit k cedulím a a místní dívky na ně napsali hesla jako Plastics, Dont throw rubbish on the beach atd. Některé koše jsme také rozmístili přímo do vesnice, aby je lidé mohli používat a své pytlíky s odpadem nevyhazovali na pláž.

A jak to bude dál?

O úklid pláže, tedy sběr odpadků vyplavených z oceánu a vynášení košů by se měly starat děti, a to za drobné peníze, takové kapesné. Původně jsem myslela, že tyto peníze poskytne vláda, ale bohužel. Místní vláda se zajímá jenom o peníze, prostě jako všude. Sponzorovat tento projekt by tedy měla Della a Don z Anglie, to jsou Ti, kteří postavili školu po Tsunami a pomáhají celé vesnici.

Rozhodně zůstávám s Udayou i Collinem v kontaktu, chci vědět jak to ve vesnici probíhá. Je také nezbytné, aby ve výchově dětí pokračovali, na rodiče se spolehnout nedá, ale snad místní učitelé by mohli mít dostatečný vliv.

Možnost implementace projektu?

Tak za půl roku se chci na Sri Lanku vrátit, vidět, jak se jim ve vesnici daří. Pokud bude vše fungovat umím si představit, že tento model aplikujeme i v jiné oblasti.

Základní myšlenka je ta, že by se o své pláže měli strarat lidé, kteří na nich žijí. Proto název IT’S OUR BEACH. Je ale nezbytné najít někoho kdo se bude o dané oblasti starat. Někoho jako Udaya.

Partnerská města

Od vlády asi nemůžeme očekávat pomoc, ale napadla mě možnost spolupráce našich měst, evropských měst. Prostě vytvořit partnerské vztahy, vždy jedna oblast (vesnice) jedno město. To by mohlo posílat určitý obnos peněz na nákup pytlů na odpadky a kapesné pro děti. Prosím neptejte se mě na to proč to nemůžou dělat děti zadarmo. Ani děti u nás by nic takového zadarmo nedělaly, nejedná se o velké částky, ale mohlo by to opravdu pomoci!

Abych nezapomněla to nejdůležitější. To vše co se nám povedlo udělat bylo jenom díky finanční pomoci dárců z Čech a především velmi štědrým dárcům z Německa. Za což opravdu velice děkujeme. Bez finanční podpory by nic z toho nebylo možné. Kromě toho děkuju všem, kteří moje články četli. Doufám, že budete ve čtení pokračovat. V plánu jsou ještě články o:

Národních parcích a slonech na Sri Lance

Psí nemocnici WECare

Cestovatelské tipy na Sri Lance

A krátký článek o tom jak to na Sri Lance (ne)funguje

Teda nevím kdy to všechno sepíšu, ale slibuju, že jo.

No a během tohoto týdne se můžete těšit na pokračování příběhu plného gramatických i diakritických chyb. Jen se přesuneme ze Sri Lanky do Indonésie, to co tady zažíváme je ještě horší než na Sri Lance.